V neobvyklých sportovních disciplinách se změřily síly více jak dvě desítky sáňkařských nadšenců  . Výstava o historii sáňkování v Krkonoších představuje exponáty, na kterých se jezdilo na horách v minulém století.

Stadion manželů  Zátopkových ve Vrchlabí nepatřil poslední lednové úterý atletům, ale účastníkům netradiční vernisáže výstavy Sáňky, saně, vlčky. Historik  Jiří Louda z vrchlabského muzea KRNAP a trenér běžeckého lyžování Aleš Suk se ujali rolí startéra a rozhodčího. V disciplíně, nazvané kdo dál, se hodnotila vzdálenost, kterou závodníci po rozjezdu z kopečka ujedou na  stadiónu.  K vidění byly sáně různých velikostí i tvarů. S určitostí je možné říct, že konstrukčně všechny vznikly v minulém století.

Na start závodu v rychlosti se postavili jen ti nejodvážnější. Vytyčená trať byla jednak už dost rozježděná a vytvořená boule  dávala tušit, že se při hromadném rozjezdu  dostane do cíle  jen ten, kdo vyrazí nejrychleji. Tušení se vyplnilo, a tak kromě jednoho závodníka, skončili ostatní zapíchnuti ve sněhové překážce. 

„ I když se závodilo jako o život, k žádnému úrazu nedošlo. Jsem rád, že na netradiční zahájení výstavy přišlo tolik sáňkování chtivých nadšenců. A to většina z nich neseděla na  saních víc jak deset let,“říká rozhodčí Aleš Suk.

Po vyhlášení výsledků se účastníci odebrali do muzea KRNAP v klášteře Augustiniánů, kde vernisáž pokračovala. Je škoda, že mladá generace sáňkuje minimálně. Možná je to i tím, že při tělesné výchově a ve školní družině se podle ministerských pokynů sáňkovat nesmí. Nepřipravují tak úředníci dnešní mládež o jednu ze zimních radovánek? Vždyť  sáňky patřily do rodin daleko dříve než platové boby nebo lopaty.